Mamonu zdar!

Dne 13. prosince to byl přesně rok, co jsme se tu usadili. Zatímco jaro bylo ve znamení mírného poklusu díky běžným lesním a zahradním pracím, léto ve znamení sprintu díky k tomu se přidavšímu kůrovci, podzim mi svým tempem připomínal průlet červí dírou.

Čas se stal naprosto relativním a nedostatkovým parametrem. Doba světla se zkracovala snad o hodinu denně a díky hrozícím mrazům Zdeněk od rána do večera zatloukal, zatloukal a zatloukal. A to hřebíky do naší zvířátkárny, aby slepicím neomrzly hřebínky a ovce neporodily do mrňavé salaše. Kůrovec na chvilku přestal hryzat, tak za něho devastaci lesa vzaly hned tři vihřice.

Zjištění, že nikdo nemá na prodej seno a už vůbec řepu, mě krátkodobě uvrhlo do hluboké trudnomyslnosti. A já se poprvé v životě pídila po protekci. Nakonec nám jeden soukromý zemědělec dovolil řepu sklidit ze svého pole. Sice mi po prvním telefonátu tvrdil, že řepu nemá, ale protekce a povětrnostní podmínky způsobily, že nám na pole povolil vstup. Zřejmě předpokládal, že se v lijáku na pole nedostaneme, tudíž stejně nic nesklidíme. Ale vidina řepy pod střechou v nás vyvolala takovou vlnu adrenalinu, serotoninu, endorfinu a bůhví čeho ještě, že jsme necítili ani déšť, ani zimu (tedy skoro ne), a tak jsme nadšeně řepu tahali z bahna a nosili ji asi sto metrů k nejbližší cestě, protože pole bylo opravdu nesjízdné i pro taktory, natož pro naši Oktávečku. Už chápu, proč lidé dřív bouřlivě oslavovali dožínky a dočesné. Po tomto zážitku Zdeněk zoral kus lopuky a příští rok si založíme pole řepy vlastní.

Po sehnání krmných brambor v Ostravě, navození tuny řepy a cca dvou tun sena z přilehlých vesnic, jsem hodinu stála ve sklepě a kochala se pohledem na hromady řepy a brambor ve sklepě. A pak vylezla pod střechu naší zvířátkárny a stejný totéž zažívala u sena. A pocit to byl mamonářský, úžasný, opojný, voňavý a sladký. Do jara přežijeme!!! 

A když se tak člověk postaví k novému ovčínu a budoucí mamči v něm mu dávají najevo, proč by chodily ven, když jsou za větrem, v pohodě a mají chuť konečně odpočívat v prostorném bytečku, všechno to z člověka spadne a je mu tak nějak zase hezky.

Jenom můj syn bude zklamaný. Prohlásil totiž, že je málo jistot v životě, ale o jednu se může opřít. Když se podívá do ohrady, „vždycky uvidí aspoń jednu ovci, jak blbě čučí a přežvykuje“. Teď si pro tento obrázek musí dojít do ovčína, protože holky prostě řekly, že těhotné nikam courat nebudou a vylezou až na jaře!