Hlášení o průběhu adaptace rozmazlených jedinců do drsného kolektivu II

A zase jsem poučenější.

Ohradu pro ovce jsme budovali podle všech příruček – tedy zdánlivě správně. Ovce by neměla ohradu zdolat a jehňata se drží u matek. Ovšem nepočítali jsme s našimi nesajícími kominíky (kluci podle vzhedu dostali toto jednotné pojmenování). Místo, aby se postupně stávali „normálními“ jehňaty, jen občas nakojenými v ohradě (první a jediné krmení v ohradě - viz foto), totálně nám rozhodili fungování ovčího kolektivu.

Aby dostali mléko, kdy se zachce jim, ne nám, naučili se ohradu podlézat. Tímto to naučili ostatní jehňata, která se na matku dočasně vykašlou. Jenomže zatímco kominíci vydatně bečí u dveří domu, zbývající jehňata se po chvilce chtějí vrátim k matkám, ale už zapomenou, kudy se dostali ven.

Takže:
– ovce bečí v ohradě, volajíce jehňata,
– jehňata bečí za ohradou a nemůžu za nima
– kominíci lítají okolo domu a bečí taky, dožadujíce se krmení.
– někdo volá na mě, ať jehňata chytnu.

A zkuste si chytnout vyplašené jehně ve volném prostranství! 

Pozitiva to má dvě.

1) prudce se mi zvedá kondička a s vděčností vzpomínám na pomalé sporty typu squash, které mě aspoň nepatrně předtrénovaly. Parkety na kurtu totiž neklouzaly, jeho prostor byl omezený čtyřmi stěnami a také jsem měla pro sport vymezený časový rámec.

2) začala jsem mít ráda práci s motorovou pilou, protože při tom neslyším bečení jehňat.

3) začínám uvažovat o jehněčí velikonoční pečínce.